Léto v trochu méně zářivých barvách

Léto se chýlí ke svému konci. Jablka dozrávají, listí pomalu žloutne. Děti začaly chodit do školy, vysokoškoláci už mají deprese. Z léta nám pomalu zůstává jen nádech nostalgie, suvenýry, fotky a vzpomínky. Tohle léto nám sice hodně dalo, ale mně osobně i vzalo. Ukončilo tři životní příběhy. Dva podle mého názoru nenaplněné, jeden naplněný a dlouhý.

Na začátku prázdnin umřel dobrý kamarád mých rodičů, bývalý spolužák mého strejdy. Super chlap, hýřící vtipem, kolem 35, s rozestavěným barákem a dvěma dětmi. Čelní srážka s kamionem. On na místě mrtvý, přítelkyně a dcerka ve vážném stavu. Zůstala po něm dcera, která je v péčí jeho bývalé manželky a syn, který byl v jeho péči. Asi týden poté se na youtube objevilo video s fotkami a se slibem "Tati, nikdy nezapomenu a náš společný baráček dostavím." Stále nám to celé rodině vhání slzy do očí. A ještě asi dlouho bude.

Když jsem se druhého září vracela z dovolené v Turecku, nečekala jsem, že dopad do reality bude tak tvrdý. Ale SMS od kamarádky "nevím, jak jsi ted byla na facebooku a ani nevím, jak to napsat, umřela N." mě srazila na kolena. Úžasná blogerka, fotografka a hlavně mladá, dvacetiletá holka, dcera, přítelkyně a kamarádka. Holka s krásným úsměvem (vždycky jsem si říkala, jak to dělá, že má tak bílý zuby) a jiskrou v oku. Člověk, ze kterého čišel život. A vyhasl. Ptáte se jen proč, jak se to mohlo stát, jak někomu takhle mladému. Měla mít ještě pár let školy, práci, rodinu, vnoučata a v klidu zestárnout. Z důvodu udržení její anonymity, zveřejňuju fotku z její dílny. Myslím, že život je z ní až hmatatelný.

Třetí ortel padl včera večer. Ve věku 102 let zemřel nejdéle žijící nositel Nobelovy ceny, ekonom Ronald Coase. Každý, opravdu každý, kdo si projde nějakou ekonomickou školou, musí vědět, kdo to byl. Coaseho teorém, externality a vše okolo je studentovi VŠE vtloukáno již od prvního semestru snad v každém předmětu. "Když budete data mučit dostatečně dlouho, nakonec se poddají." Pamatujte, maják nemusí být vždy soukromý statek.

Rozdíl hlavně mezí druhým a třetím případem je naprosto jasný. Když je člověku přes sto let, očekáváte, že jeho naplněný život pohasne. Když je ale někomu dvacet a má všechno před sebou, takovouhle ránu rozhodně nečekáte. Ale vzpomínky ve mě budou žít dál.