pátek 18. října 2013

Předvolební zamyšlení

Další z mých děl na praktickou žurnalistiku :)

Ať už v hospodě u piva, o přestávce ve škole, o pauze v práci. Skoro pokaždé padne ta samá otázka. „A koho budeš volit Ty?“ Rozhodně odpovídám: „Svobodné.“ Konverzace se poté začne ubírat známým směrem. Co to je za stranu, jaký mají volební program, ale stále častěji se v mých „politických rozhovorech“ začala objevovat otázka. „Jakou v té straně mají osobnost?“
Opravdu nad námi mají české rádoby celebrity takovou moc, že se podle nich rozhodujeme, kdo si bude příští 4 roky hrát na politickém hřišti?
V prezidentských volbách se známé osobnosti hodně projevovaly a jejich hlas byl slyšet. Ale konfrontovaly svůj vlastní názor o jednotlivých kandidátech. 25. a 26. října bude však situace jiná. Celebrity volají po zvolení. Pan Stropnický nechce, aby se za nás naše děti styděly. Kdo ví, jaký názor na to má jeho „dítě“, které kandiduje za stranu Zelených? Nevím jak vy, ale já si stále Stropnického vybavím při vyšetřování  kauz z kriminálky Anděl a ne v poslanecké sněmovně.
Po minulých volbách řadu lidí zklamal Radek John. Spousta občanů ČR uvěřila známé tváři z televize. Poté mnozí z nich nevycházeli z údivu, jakými eskapádami a skandály si nejen pan John, ale celá jeho strana prošli.
Proč se lidé zaměřují na dílčí osobnosti strany, ale už je jim zatěžko si přečíst její volební program? Odborně se tomu říká racionální neznalost. Časové i jiné náklady na prostudování celého volebního programu jsou tak vysoké, že se lidé raději rozhodnou podle jednoho hesla nebo známé tváře. A na to politici hřeší. Proto bych tento rok doporučila vidět nejen známé tváře, ale především číst volební programy. Abychom po volbách svého hlasu nelitovali.


sobota 12. října 2013

Nevíte, co je vaše největší noční můra... Dokud se vám poprvé nezdá!

Znáte to všichni. Když máte psát písemku, zdá se vám o tom, jak s hrůzou hledíte na papír v hlavě prázdno. Před zkouškou z makroekonomie jsem pořád ve snu kreslila grafy. Ale tohle bylo jiný. Tenhle sen, co se mi zdál opravdu po dlouhé době, protože normálně si sny nepamatuju, ten byl fakt otřesný.
Jistě všichni, kdo mě znáte víte, že mám přítele. A jeho bratranec je můj nejlepší kamarád. Zdálo se mi o nich (ve vyprávění budu používat slova přítel a kamarád, to stačí, víc postav tam nebylo).
Jednoho krásného dne mi přítel oznámil, že už mě má plný zuby a že by chtěl žít jinak. Víc nezávazně, víc free, víc podle sebe. Později jsem zjistila, že mu to poradil jeho bratránek, kterýmu už delší dobu lezu na nervy (shoda s realitou naprosto zřejmá, s tím kamarádem už delší dobu nevycházím a táhne se mezi námi dlouhý spor). Přítel mi začal vyprávět, jak si to rozdal už i s jinejma a že se mnou to poslední dobou taková sláva už není. Že ty ostatní jsou lepší. A že možná, kdybych se přidala, bylo by to lepší ve víc lidech. Jestli nebudu poslušná a nebudu plnit jeho podmínky, taky se prý se mnou může rozejít. Jen jsem seděla, tupě zírala a on stál nade mnou. S povýšeným a arogantním výrazem ve tváři (mimochodem, takhle jsem ho nikdy, nikdy neviděla se tvářit, jenom v tom snu). Jak jsem zareagovala? Plazila jsem se, plakala a prosila. Že udělám cokoliv, jen aby se mnou zůstal. Že mu dovolím všechny jeho děvky a klidně do toho půjdu s nima. Pořád jsem se jen ponižovala a v slzách ho přesvědčovala, ať mě neopouští.
V tu chvíli jsem se probudila. Se slzama v očích a naprostou hrůzou jsem si uvědomila svůj největší strach. Že bych je mohla ztratit. Oba dva. Najednou. Ten největší strach poznáte, až když vám čelí tváří v tvář.